Mazikeen Jade Rivera

9. září 2017 v 20:11
Mazikeen Jade Rivera

19 let

Kuba
(La Maya)

Duelista ( ostrovan)




Hráč: NoOne

Příslušnost k posádce/kapitánovi: prozatím žádná

Rodina a blízcí:
†Sofía Valeria Hardy-Rivera: matka; rozená Kubánka, matka šesti dětí. Několik let bojovala s vážnou nemocí, které nakonec, po útěku její dcery, podlehla a zesnula.

Magnus Hardy: nevlastní otec; kovář; původem z Anglie.
Před téměř osmatřiceti lety, v jednom nevelkém městečku na Kubě, zvaném Alto Songo, potkal mladý anglický kovář, jenž se rozhodl objevovat svět, nádhernou, leč nijak bohatou, ženu. Okamžitě poznal, že se jedná o dívku, jež by mohla být jeho spřízněnou duší, druhou polovinou jednoho celku, proto ji oslovil a začal se jí, jako pravý anglický gentleman, dvořit. Netrvalo dlouho a utvrdil se v tom, že pokud se má někdy oženit, tak jedině s touto nádhernou ženou. Uvědomil si proto, že jestli si ji chce k sobě připoutat sňatkem, musí pro ni vytvořit dobré zázemí, což také udělal. V nedaleké vesničce La Maya postavil, na samém okraji údolí, s několika pomocníky, poměrně velký příbytek, vytvořil si políčko k obdělávání a vybudoval kovářské řemeslo, kterému se učil od svého otce. Teprve poté se odvážil požádat rodiče své milované o její ruku. Neboť při něm štěstí stálo, požehnali jejich sňatku, načež mu i Sofía sdělila své ano. Proběhla mimořádná svatební veselka a o necelý rok později přišel na svět i první syn. Jejich láska stále vzkvétala, v časech dobrých i zlých. Jeho žena mu povila pět zdravých a statných synů a zdálo se, že jejich spokojený život bude trvat až do konce jejich dní. Avšak nebylo tomu tak. Jedna jediná chyba poskvrnila vše dobré, co spolu měli a byť to dokázali společně překonat a vzájemně si odpustit, stín jejího hříchu pronásledoval Magnuse den co den po celých osmnáct let. Stalo se to poté, co byl kovář naverbován a na jeden celý rok odvelen do cizí války. Sofía zůstala na vše sama a denně se strachovala o život svého muže. Posílala mu desítky dopisů, ač po více než půl roce přestaly přicházet odpovědi. Byla tak osamělá a nešťastná. Neměla o Magnusovi žádné zprávy a strachovala se, že je mrtev. Že se jí již nikdy nevrátí. Tohoto jejího stavu využil mladý, charismatický pirát, s nímž se jednoho dne střetla v přístavu. Strávila s ním jednu, jedinou noc, která jí měla pomoci aspoň na chvíli zapomenout na své rozpoložení, jež ji přivádělo k zoufalství a které nevědomky přenášela i na své děti. Z této noci, která se již vícekrát neopakovala, si odnesla nejen výčitky svědomí, ale i "dáreček" v podobě očekávání nemanželského dítěte. Holčičky, která po svém narození nedostala příjmení svého nevlastního otce; který se nakonec k radosti celé rodiny živ a zdráv z války vrátil zpět domů; na znamení, že ji nikdy nepřijal jako svého potomka, nýbrž příjmení matky za svobodna. Rivera.

Moisés Delgado: místní farář; její učitel, zpovědník, rádce a příležitostný opatrovník.

Nataniel Delgado: farářův syn; osoba, která byla pro Mazikeen vším, co zrovna potřebovala: nejlepším přítelem, důvěrníkem, ochráncem (leč v tomto ohledu to obvykle bývalo naopak), spojencem i úhlavním nepřítelem v hrách. Vždy byl do své kamarádky tajně zamilovaný, nikdy se ovšem neodhodlal k tomu své city vyjádřit.

Alistair Zacharias Hardy: starší bratr; 35 let, kovářův (otcův) učeň.
Isaiah Alarico Hardy: starší bratr; 33 let, kovářův (otcův) učeň.
Jasper Vincente Hardy: starší bratr; 28 let; ženatý, otec dvou synů.
Lewis Aurelio Hardy: starší bratr; 25 let; ženatý.
Luca Manolo Hardy: starší bratr; 25 let.
Vyrůstat s pěti staršími bratry nebyl žádný med, navzdory mínění každého jedináčka představujícího si rytíře v zářivé zbroji s ochranářskými sklony, kteří by nenechali nikoho, aby jejich malé sestřice zkřivil jediný vlásek. Ve skutečnosti bylo právě těchto pět postrachů strůjci neutuchajícího škádlení její maličkosti. Prosadit se mezi nimi nebylo jednoduché, na druhou stranu, co zanedbával její nevlastní otec, vynahrazovali jí její bratři. To oni ji naučili to všemu, co umí, byť se sama postupem času sama z vlastní vůle zdokonalovala. Učili ji jízdě na koni, plavání, umění boje i střelby z luku.
Nejlepší vtah vždy měla s Alistairem a Isaiahem - právě oni se nejvíce přibližovali "prototypu" správných starších bratrů ochraňujících svou malou sestřičku, poněvadž byli téměř dospělí, když se neočekávaně narodila - ačkoli milovala všechny své bratry. I proto pro ni bylo velkou ranou, když se dva z nich oženili a usadili, leč nedaleko jejich domova. Jedinou útěchou jí bylo, že obě ženy, kterým se dostalo takové pocty vdát se za její bratry, si je zasloužily, o čemž se samozřejmě musela ujistit. Právě proto jim přála pouze štěstí, i za cenu toho, že kvůli nim ztratí značnou část své opory. Avšak jak praví jedno mámino přísloví: "Musíte se podporovat, ne si plivat do ksichtu." (Španělsky to zní mnohem lépe.)

Jack Arrington: biologický otec; nemá o něm žádné informace

Schopnosti:
Hlavní:
Diplomacie
Boj se zbraní na blízko
Boj se zbraní na dálku

Vedlejší:
Navigátorství
Motivace ostatních

Vzhled a další fotky:
FC: Nina Dobrev



Povaha:
"Kopec odvahy, ždibec rozvahy."

Mazikeen je jednoznačně komplikovaná osobnost, kterou lze jen stěží vystihnout slovy. Dáte-li na první dojem, pravděpodobně budete bojovat s nutkáním schovat ji před světem v bezpečí své náruče a omylem ji umačkat. Není divu. Její vzezření je samotnou definicí všestranné nevinnosti, doplněné o výraz raněného zvířátka zahnaného do kouta.
Dala by se popsat jako asociální, plachá, odtažitá, leč velmi soucitná dívka plná geneticky daných protikladů. Na jedné straně stojí chladná anglická zdvořilost a přísná sebekontrola, na druhé tradiční povahové rysy jejího srdci bližšího národa: tvrdohlavost, horkokrevnost, netrpělivost a nezkrotný temperament. Paradoxně v ní převažují rysy zděděné po otci, navzdory tomu, v jaké zemi a mezi jakými lidmi vyrůstala, o rodné řeči nemluvě. Neprostupná uzavřenost a úzkostlivá posedlost kontrolou z ní tvoří uzlíček nervů, ačkoli to tělesné schránce zanechává pramalé následky, ačkoli pokud se najde cokoli, nad čím nemá stoprocentní kontrolu, bývá velmi frustrovaná a roztěkaná; tím hůř, pokud se jedná o sebe samu. Umí se rozlítit, ačkoli by to do tak sladké tvářičky nikdo neřekl. V takových případech z jejích očí - obrazně řečeno, samozřejmě - srší blesky, a jakmile začne světelnou rychlostí drmolit španělské nadávky, je zle.
Maze je také na poměry nepříliš bohatého zázemí vzdělaná, inteligentní a sečtělá. Kromě základních dovedností hovoří plynule - pomineme-li rodnou španělštinou - anglicky, byť poměrně častý boj se slovíčky nezná konce. Zajímá se o historii i literaturu, její vášní se ovšem stala astronomie. Postavení hvězd jí pomáhá v orientaci podobně jako mapy, které má díky perfektní paměti neustále před očima, aniž by ji potřebovala v papírové podobě.
Říká se, že co má člověk v hlavě, to mu chybí v rukou a Maze je toho v mnoha ohledech zářným příkladem, poněvadž co se takových ženských prací týká, je ztracená. Nikdy se nenaučila například vařit nebo vyšívat, ostatně, ani nevykládala snahu naučit se to, protože to nebylo nic, co by ji bavilo.
Soutěživost není nic, co by jí bylo jakkoli vzdálené. Nikdy neodmítne výzvu, ať už se jedná o cokoli; zásah do osobního prostoru a doteky vyjímaje; jen aby ukázala, že má navrch, dokáže se vyrovnat komukoli, kdo se jí postaví a že se umí prosadit v jakémkoli seskupení lidí. Není radno podceňovat ji, ačkoli se nenajde nikdo, kdo by takovou chybu způsobenou nevědomostí neučinil. Je to s největší pravděpodobností její jediná vlastnost, která je v rozporu s nulovým sebevědomím. Zároveň se jedná o jediný případ, v němž si dovolí jednat impulsivně.
Chcete-li si zahnat dlouhou chvíli povídáním, Mazikeen nejspíše nebude vaší první volbou. Ani druhou… vlastně… její jméno nejspíše nebude ani na vašem seznamu. Není to ten typ člověka, který by toho moc namluvil, nebo vůbec stál o vaši přítomnost. K tomu, aby se necítila osaměle, jí stačí pozorovat druhé, nejlépe z místa, kam mnoho očí nepohlédne. Avšak když už se rozhodne promluvit, její slova jsou promyšlená, logická a mají váhu. Užitečná vám tedy může být tehdy, když potřebujete vyslechnout nebo poradit, má-li vás ovšem aspoň v pramalé oblibě. Ne snad, že by vykonala rozhodnutí za vás, ba naopak, střídmými, dobře mířenými otázkami sloužícími jako odpověď, což je mnohdy otravné a nervy drásající, vás navede k rozhodnutí, které učiníte sami a které bude z dlouhodobého hlediska tím nejlepším. Leč se to nestávává nijak často, umí být velice přesvědčivým řečníkem; svými projevy, ať už moralistickými, motivujícími či přesvědčujícími, snadno strhne dav na svou stranu, aniž by se musela předem připravit. Je to jeden z nemnoha talentů, kterými ji obdařila Matka příroda.
Nikdy neoplývala vytříbeným smyslem pro humor, lépe řečeno, svého smyslu pro humor si není vědoma. Neumí rozeznat vyřčené dvojsmysly, sarkasmus a dokonce ani ironii, byť jsou jimi její slova poměrně často zbarvená. Stává se, že řekne něco vtipného a lidé se smějí. V takových situacích si neumí poradit, těžko se vypořádává s myšlenkou, že je ostatním k smíchu. Někdy bude nevrlá a zamračená, avšak místo toho, aby se dohadovala či požadovala vysvětlení, stáhne se a vytratí; někdy bude smíchem ostatních jen zmatená. To vše záleží na tom, jak bude v danou chvíli naladěná.
Snaha o vysloužení si její důvěry je jako boj s větrnými mlýny; předem prohraná bitva. Trpí komplexem méněcennosti; tkví v dojmu, že nemůže být milována, protože si to nezaslouží a není toho hodna. Došlo to až do takového stádia, že před útěkem z domova si byla téměř jistá, že ji nemá ráda ani vlastní matka. Jakékoli projevy náklonnosti vůči její osobě považuje za snahu o manipulaci, tudíž místo toho, abyste byli o krůček blíže k získání její důvěry, bude vůči vám o to ostražitější.

Historie:
"Nikdy nezapomeňte, kdo jste, protože svět na to jistě nezapomene. Učiňte z toho svou přednost. Pak to nikdy nemůže být vaší slabostí. Udělejte z toho svou zbroj a nikdo vám tím už neublíží."

Mazikeen Jade Rivera poprvé spatřila světlo světa v čase vánočním, dne 24. prosince, léta páně 1672 ve španělské kolonii pyšnící se názvem Kuba, konkrétně v malé, Bohem zapomenuté, velmi chudé, ba malebné vesničce zvané La Maya, proslavené díky nejvyššímu počtu krádeží a vražd na celém ostrově. Neohrožený dětský pláč novorozeněte, rozléhající se v nejbližším okolí skromného příbytku, hlásal již pošesté příchod nového potomka z rodu Hardyových. Ačkoli, ne tak úplně.
Rozkošná dívenka s velkými kukadly barvy čokolády, stejně jako její vlásky, si byla již od útlého dětství vědoma označení bastard, přicházejícího nejen zvenčí, ale i z kruhu rodinného, konkrétně od muže zastávajícího roli nevlastního otce, který ji nikdy nepřijal jako plnohodnotnou součást rodiny, od čehož se odvíjelo i jeho chování, počínaje chladnou odtažitostí, kterou si tehdy nedokázala nijakým způsobem vysvětlit.
Zprvu se jeho stěží skrývaná nenávist projevovala poměrně nevinně, leč pro něj Maze neznamenala více než trn v oku. Odmítal ji nechávat sedět na svém klíně, nosit ji v náručí, hrát si s ní či jen pofoukat bolístku, když si při hraní odřela koleno, nebo upadla a vinou úleku začala plakat. A každé dítě narozené v úplné rodině ví, že v takových případech je zapotřebí táta, který zvedne svou ratolest ze země vždy, když bude potřebovat, který ji obejme a pošeptá, že vše bude v pořádku a který bude dělat vše proto, aby se slzy nikdy více neobjevily. Této holčičce ale musela stačit pouze milující matka, která se jí - i přes svou vytíženost domácími povinnostmi a starostí o dalších pět závazků - snažila vynahradit nedostatek otcovské lásky. Ale to dívenka v batolecím věku, jež za sebou měla sotva první samostatné krůčky, pochopit nedokázala.
Jak se léta s léty scházela, situace se začínala pomalu ale jistě vyostřovat; jako zlo, které trpělivě rozpíná svá chapadla, hezky jedno po druhém, aby zůstalo skryto očím smrtelníků, s nimiž si pohrává a jež ovládá. Jakmile Mazikeen dokázala sama aspoň trochu obstojně jíst, bylo jí přísně zakázáno usedat u jednoho stolu se členy své rodiny. Do té doby platilo toto pravidlo pouze v přítomnosti návštěvy, možná proto, že pokud chtěl prací vytížený kovář kromě spánku aspoň jíst po boku své ženy, musel strpět i malé břímě, které potřebovalo nakrmit. Pomineme-li mnoho dalších, podobně zraňujících a nesmyslných příkazů a zákazů, odmítl se Magnus, po dosažení věku k tomu určenému, jakýmkoli způsobem angažovat ve vzdělání nemanželského příživníka, natož ho ještě platit, což ovšem Sofía nemínila nechat jen tak. Vzdělávání jejích potomků pro ni vždy bylo na prvním místě, a ačkoli profesor, jemuž byli svěřeni její synové, nepřicházel v úvahu, domluvila pro svou holčičku vhodnou alternativu v podobě místního faráře. Díky tomuto zásahu získala Mazikeen nejen vzdělání na velmi kvalitní úrovni; přístup k soukromé knihovně faráře, kterou mu poskytla církev a kterou neustále doplňuje nejen o náboženská, ba i o cestopisy, odborná a světská díla; ale i svého prvního, jediného a zároveň nejlepšího přítele, kterého kdy mohla poznat: farářova syna Nataniela Delgada. Pokud zrovna netrávila volný čas v přítomnosti svých starších bratrů; kteří ji pro její vlastní dobro drželi co nejdál z otcova dohledu a dosahu; byť to se jí ani trochu nelíbilo, poněvadž čím více ji otec odmítal a ponižoval, tím více se mu snažila zavděčit; učili ji všemu, čemu učil otec je; tajně ji s sebou brávali do městečka či přístavu, ačkoli to znamenalo porušení pravidel vztahujících se pouze na její osobu a byla za to tvrdě trestána; scházela se právě s Natanielem. On jediný ji nikdy ošklivě neškádlil, vždy s ní jednal s respektem, který si zasloužila, a pomáhal jí, jak jen bylo v jeho silách.
Desátý rok jejího života byl mezníkem rozdělujícím tvrdé, leč snesitelné dětství a neustávající domácí násilí, proti němuž nebyla schopna bojovat ani její matka, která v tom čase vážně onemocněla. Jakýkoli stres mohl její zdravotní stav zhoršit. Magnus, jenž se nedokázal přenést přes zprávu, že by snad jeho žena mohla zemřít, začal nadměrně holdovat alkoholu a z nově nabytého pocitu nadřazenosti Pána tvorstva započal éru psychického ponižování a fyzických trestů zaměřených pouze na příživnického bastarda, který si nic jiného nezaslouží. Zprvu to byly pouze tvrdé facky a pouze pod vlivem opilosti. Postupně ale samým zoufalstvím šílel, což vedlo k čím dál většímu množství a čím dál častějšímu konzumování. Naprosto se přestal hlídat a ovládat, natož aby si bral nějaké servítky. I za výjimečné střízlivosti byl velmi hrubý a silou si vyléval veškerý svůj vztek i frustraci na Mazikeen, která se mu nemohla nijak bránit a při snaze vzdorovat dopadla obvykle ještě hůř. Protože přesně to její nevlastní otec chtěl. Chtěl, aby mu vzdorovala, protože prahl po tom zlomit ji a takhle to byla větší výzva. Den co den se její slonovinová kůže zbarvovala novými, ošklivými podlitinami, nejen na obličeji, ale po celém těle. Na zádech, břiše, pažích i stehnech. Často si napomáhal i různými pomůckami, jako těžkým koženým opaskem či dřevěnými předměty. Netrvalo dlouho a opravdu se v Maze něco zlomilo. Trávila více a více času o samotě, nejčastěji v přístavu. Téměř přestala mluvit a lekala se každého neočekávaného pohybu jiné osoby v pohybující se v její blízkosti. Emoce jí nekontrolovatelně kolísaly a hrozily nepředvídatelnou změnou z vteřiny na vteřinu. Někdy pouze stačilo, aby do ní jeden z bratrů jen lehce šťouchl a musel se potýkat s přívalem jejích stěží zastavitelných slz. I ty ovšem po čase ustaly, jako by vyschl jejich pramen. Nezůstalo v ní vůbec nic. Neviděla žádný smysl žití, svou pevnou vůli zdánlivě nenávratně pohřbila hluboko v sobě. Pouze díky pudu sebezáchovy přežila ještě o něco vyšší kalibr, který povýšil násilí na ohrožení života. Postupem času totiž Magnusovi nestačilo ohavit její tělo pouze dočasně; nebo si své počínání nedokázal uvědomovat(?); ale útočil na ni i nebezpečně ostrými předměty. Noži, dýkami, dokonce i meči, které nesloužily k prodeji, nýbrž k dekoraci stěn. Utrpěla nespočet řezných ran, různě hlubokých a různých velikostí, které musel ošetřovat místní lékař, který měl v tomto ohledu naštěstí bohatou praxi. Jen díky jeho schopnostem je mnoho jizev na první pohled sotva viditelných, vzhledem k barvě její kůže, na dotek ovšem snadno rozeznatelných. Jedna z nich ji dokonce téměř stála život. Táhne se od levého ramene, přes celá záda až k protilehlému boku. Kdyby se jí nedostalo okamžité odborné pomoci, dnes by již nebyla mezi živými. Od první takové příhody na sebe nenechala nikoho sáhnout. Hrozila se každého doteku, každého zásahu do jejího osobního prostoru, což se dosud nezměnilo, pomineme-li situace, kdy je dotek nezbytný a na který se může předem připravit, např. podání ruky.
V tak vážných, bohužel neojedinělých, případech nacházela pomoc v domově svého učitele, kde se jí dostávalo té nejlepší péče. Farář i jeho syn se dennodenně modlili za boží milosrdenství pro dítě, které nemůže za to, jakým způsobem bylo zplozeno, a přesto tím den co den trpí. Mazikeen se modlila také. Děkovala Bohu za to, že je její matka stále mezi živými a že se její zdravotní stav stále lepší; za to, že jsou její bratři ušetřeni toho, co musí zažívat ona. Tolik si přála v něj věřit, avšak její modlitby, leč myšleny s tou nejčistší upřímností, byly prázdné. Bez víry. Neměly kam dolétnout… neexistoval nikdo, kdo by je vyslechl. Její srdce se Bohu uzavřelo, byť se den co den snaží tuto skutečnost změnit. Dokonce u sebe neustále nosí drobounký růženec, který dostala darem od Moisese.
Za péči, která jí byla věnována, se odvděčovala pomocí s domácími pracemi, prací na zahrádce a samozřejmě i v kostele, jak jen jí to zdraví dovolilo. Její maminka též tajně střádala peníze, kterými faráři děkovala za péči o její holčičku a snažila se jimi vynahradit veškeré náklady spojené s péčí o ni, včetně mlčenlivosti. Bývala by se byla o ni starala sama, kdyby na tom byla jen o trochu lépe a kdyby se neobávala toho, že by mohl Maze její manžel v některém ze svých nepříčetných stavů i zabít.
Mnoho let si Mazikeen uvědomovala, že pokud zůstane ve své rodné vesnici; kterou by správně měla považovat za svůj domov, byť tomu tak nikdy nebylo; může ji to stát život, nicméně k radikálnímu řešení její nezáviděníhodné situace se odhodlala až počátkem jara, nedlouho po dovršení svých osmnáctých narozenin. V tu dobu se rozhodla opustit svou rodinu, vydat se vlastní cestou a utéct z dosahu nenáviděného nevlastního otce. Své rozhodnutí, leč ji kvůli tomu tížilo svědomí, s nikým předem neprojednala; dokonce ani s Natanielem, před nímž nikdy neměla žádná tajemství. Zanechala po sobě pouhé dva dopisy na rozloučenou, jeden adresovaný své milované matce, ponechán na nočním stolku u její strany lůžka, druhý pro svého nejlepšího přítele, který nechala na jejich místě, kde se den co den scházeli. Poté; jakmile sesbírala veškerou svou skrytou odvahu; jí v odchodu nebránilo vůbec nic. S sebou neměla nic jiného než několik našetřených mincí, své zbraně a malou brašnu s několika kusy oděvu a věcmi, které by jí mohly být na cestě k užitku a vydala se na dlouhou pouť do Havany, hlavního města a přístavu ležícím na opačné straně ostrova. Havana neboli La Habana, bylo jedno z velmi oblíbených obchodních míst. Nejen, že se snadno ztratí v davu, ale mohla by si splnit svůj první a zároveň jediný sen. Stát se součástí pirátské lodi a strávit většinu zbytku svého života na širém moři, které jí k sobě lákalo už od doby, co ho poprvé spatřila. Pirátská píseň, zpívaná kdesi v dáli, tvořila celé scenerii zvukovou kulisu a navždy jí utkvěla v paměti.
Cestování přes téměř celý ostrov jí zabralo bez mála deset dlouhých měsíců. Putovala pěšky, od vesničky k vesničce, snažíce se vyhýbat divoké přírodě, leč v sobě objevila velmi dobrý orientační smysl. Aby ušetřila peníze a naspořila si i nějaké ty mince navíc, veškeré jídlo i ubytování si odpracovávala, ať už v hostincích, nebo na farmách. Když bylo nejhůř, sem tam nenápadně uzmula nějaké to jablko či kousek chleba z trhů. Ve valné většině případů, pokud to jen šlo, se vyhýbala jakémukoli společenskému styku. A protože si musela nějakým způsobem společenský kontakt vynahradit, aniž by snad musela vést nějakou nudnou, prázdnou konverzaci, našla si jinou zábavu. Pozorování lidí; umění, jež ovládá, obzvláště v takové rozsahu, jen málokdo. To z ní učinilo potencionální skvělou spojenkyni, o níž nechcete přijít a zároveň strašného nepřítele, jehož je třeba zbavit se, kdyby se náhodou rozhodl pustit ústa na špacír. Dokáže v lidech dokonale číst, ostatně valná většina z nich je velmi snadno předvídatelná. A ti, kdož otevřenou knihou zdánlivě nejsou, představují výzvu, která pro ni představuje zábavu. Pozná jejich nejtajnější tužby, dokáže předvídat každý jejich pohyb, každičký krok, který učiní, každou myšlenku, která se jim honí hlavou. Téměř nic nezůstane skryto jejímu zraku, pokud sama nechce, neboť není v silách žádného člověka dokonale ovládat řeč svého těla.
Asi půl roku poté, co se vypravila na cestu, se v jednom městečku neúmyslně se přimotala do pouliční šarvátky. Nezbylo jí nic jiného, než bojovat, pokud se sama chtěla dožít dalších chvil. Tehdy se ukázalo, že se její pravidelné cvičení a sebezdokonalování v umění boje vyplatilo. Talentu, který vyšel na povrch, si všiml i muž jménem José Sanchéz, v jisté společnosti známý jako zprostředkovatel sázkových bojů, laicky řečeno hledač talentů, který jí diskrétně učinil nabídku, která se neodmítá, pokud se chce postavit na vlastní nohy, se vším všudy. Značně váhala, než vyřkla svůj souhlasný ortel. V tu chvíli již nebylo cesty zpět. Následující den ji vyzvedl na místě, kde nocovala a odvedl ji na místo konání, do jedné malé provizorní arény, jejíž hosté byli velcí šťastlivci, neboť tam nebyl vpuštěn jen tak někdo. Zápasy jsou zábava pro bohaté, majetné a vlivné, není tedy divu, že podívaná se neobejde bez pěkně naditého váčku sloužícího jako propustka do arény.
Pravděpodobně není třeba zmiňovat, kdo byl zdánlivě jasnou volbou vítěze v kontrastu drobné, vyděšené dívky a obřích hromotluků, jimž se silou nemohla rovnat. Maze ale měla vlastní esa v rukávu, leč si nijak velké šance na výhru nedávala. Naštěstí, nejednalo se o souboje na život a na smrt, k tomu by se nikdy nezaprodala. Ač zaostávala silově, svou hbitostí, mrštností, rychlostí a předvídavostí dokázala tuto slabinu vyvážit. Kromě toho, mohla si vybrat typ zbraně, její šance proto byly o něco málo vyšší, než nulové. Navzdory údivu všech - i sebe samé - své soupeře v boji porazila, aniž by jen tušila, jak se jí něco takového mohlo povést. Ten den si vydělala tolik peněz, kolik jich jakživ neviděla pohromadě. Poctivě vyplatila Josému jeho podíl, na kterém se předem dohodli, v případě, že by nějakou náhodou zvítězila a od té doby začala sama tyhle souboje vyhledávat v každém městečku, do kterého na své pouti zavítala. Nikoli jako divák, nýbrž jako duelistka, ačkoli není tento název zdaleka vystihující.
Konečně dosáhla prvotního cíle své cesty a zavítala do Havany, města plného neomezených možností, kde se rozhodla chvíli setrvat. Tedy, abychom to uvedli na pravou míru, nebylo to zcela svobodné rozhodnutí. Nocovala dlouhodobě v hostinci vzdáleném od přístavu jen tak daleko, jak by kamenem dohodil, který byl vyhrazen především pro námořníky a piráty, což jí bylo řečeno ihned po příchodu, tudíž aby získala pokoj, stačila jedna malá lež. Den co den si vytvářela obrázky o různých posádkách různých lodí, které poctily hostinec svou přítomností; o jejich kapitánech a celkově vztazích mezi piráty. Nikdy nebývalo jejím zvykem konat impulsivní rozhodnutí a v tomto ohledu si dávala obzvláště záležet na tom, aby nic nepodcenila a později nelitovala. Ale ať hledala, jak hledala, nebylo jí souzeno najít posádku, jejíž součástí by se ráda stala, dokud jednoho dne, po několika měsících neutuchajícího pozorování potencionálních pirátských zaměstnavatelů, nenarazila na kraji města na záhadného muže shánějícího schopného a v prvé řadě diskrétního tesaře. Nabídla mu svou pomoc, už jen z pouhé zvědavosti, výměnou za to, že jí poví, co se stalo, co je zač a na co tesaře potřebuje. Samozřejmě se to neobešlo bez zdráhání onoho muže, ale poté, co ho ujistila o tom, že stěží sám narazí na někoho diskrétního, prozradil jí, že zásadním proviněním navigátora a následné bouři; která poškodila pirátskou loď, na níž slouží; ztroskotali piráti v nedaleké zátoce, kde se schovávají s lodí na pláži a potřebují, aby byla plavby schopná aspoň natolik, aby se vrátili do města Nassau. V tomto cizím neštěstí spatřila Mazikeen svou jedinečnou příležitost a přislíbila muži, že přivede diskrétního tesaře, kterého hledá a který jim pomůže. Na oplátku nepožadovala zlato, šperky ani jiné cennosti. Pouze chtěla odplout s nimi a bezpečně odvézt na místo, kam mají namířeno. Vytvořili spolu pakt, který hodlala do puntíku dodržet. Nikdy se nestalo, že by porušila svůj slib a jak je známo, podvést a ošálit piráty se nevyplácí, je-li jí život ještě aspoň trochu milý. O dva dny později přivedla na smluvené místo muže ovládajícího tesařské řemeslo, který jí dlužil laskavost za záchranu jeho syna, jenž se shodou náhod zapletl se špatnými lidmi, kteří jej zaprodali jako snadnou kořist do sázkových bojů. Maze bylo mladíka, který ještě ani nebyl považován za dospělého muže, velmi líto, proto se nezištně rozhodla vykoupit ho tím, že bude bojovat místo něj a vzdá se zlata z případných výher výměnou za jeho svobodu. Původně nechtěla ani po chlapci, ani po jeho otci nic na oplátku, proto jí bylo trochu trapné požádat ho po několika týdnech o pomoc, ovšem tesař jí bez ptaní vyšel vstříc, vděčný za synův život. Protože byl na práci sám, trvalo zhruba tři týdny, než byla loď schopna udržet se na hladině moře a přeplout vzdálenost z bodu A do bodu B. Kapitán mu za jeho pomoc; tvrdou a rychlou práci; a mlčení věnoval slušný obnos zlaťáků a splatil svůj dluh i vůči Mazikeen, kterou pozval na svou loď, kde byla po celou dobu plavby pod jeho osobní ochranou. Ač by to nikdy nahlas nepřiznal, protože lpěl na názoru, že žádná ženština na palubu lodi nepatří, neboť to přináší smůlu, měl pro ni slabost. Pomohl jí překonat mořskou nemoc způsobenou svou historicky první plavbou a naučil ji všem nejdůležitějším základům, který by měl znát a ovládat každý námořník. Kdyby byla mužem, bez zaváhání by ji vzal k sobě do učení, aby po něm jednou převzala kapitánský post. Dokonce poté, co se v Nassau rozloučili, začal spolu s ostatními členy posádky šířit pověst o neznámé hispánské dívce, jejíž talent převyšuje i krásu a pro její schopnosti by se měl každý kapitán rvát, jen aby si vysloužil její věrnost.

Mince ve zlatém obalu, ve skutečnosti vyrobená z lahodné čokolády.
Ne zrovna esteticky působící tělo jakési nevelké sošky, bez hlavy a bez nohou. Vlastně jen odpad. Na zádech má ovšem něco, co vzdáleně připomíná tlačítko a vypadá to, že nohy i hlava byly uměle odděleny
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.